KDYŽ NEUMŘEŠ VČAS

by Michal Bystrov

/
  • Streaming + Download

    Includes unlimited streaming via the free Bandcamp app, plus high-quality download in MP3, FLAC and more.

      200 CZK  or more

     

1.
2.
3.
01:54
4.
04:51
5.
6.
03:25
7.
02:56
8.
9.
02:58
10.
11.
12.
13.
14.
03:53
15.
05:31
16.
17.
02:16
18.
19.
20.
02:50
21.
22.
23.
24.
25.
26.
27.
03:43
28.
29.
02:14
30.
03:09
31.
02:45
32.
03:13
33.
34.
04:16
35.
03:13
36.
37.

about

„Jsou věci, o kterých se nežertuje!“ pravila soudruž… paní učitelka, když jsem jí oznámil svůj úmysl vystoupit na školní akademii s písničkou nazvanou HUS BLUES. „Já jsem ňákej upálenej, řek Hus, když přišel domů, ženě,“ zpívalo se v té neškodné dvanáctce. Ale taky: „Někdo se shání po práci, někdo se shání po poleně,“ což mi doteď připadá jako docela silný vzkaz. Anyway… Fakt jsem ten song na besídce nesměl zahrát. Místo něj zazněla KALAMITA, v níž jsem si dělal srandu jen z amerických tajných služeb. („Dodneška se na ně mouchy nesbíhaj – takovýhle holky maj jen v FBI.“) Devadesátá léta dvacátého století, doba temna, aspoň na gymplu, kam jsem tenkrát docházel. V Kunraticích na návsi, kde zvedají nožku psi, improvizoval na kytaru nějaký frajer s patkou a místo trsátka používal vybitou telefonní kartu. Ten den, kdy došlo k mému hudebnímu debutu v místní sokolovně, se přede mnou zničehonic zjevil kluk z nižšího ročníku a povídá: „V malý tělocvičně na tebe někdo čeká. Máš za ním okamžitě přijít.“
Tak jsem poznal Vojtu Kouřímského. Rozvaleného na židli vprostřed prázdné místnosti s žíněnkami a ping-pongovým stolem. Prvňák, kterého za mnou poslal, byl nejspíš jeho sluha. „Džemneme si?“ pronesl krákoravým hlasem. Další den už jsme u zarostlého rybníka na návsi improvizovali spolu – respektive, on hrál Beatles, já Dylana, takže jsme se navzájem spíš nudili. Nepatrnou příbuznost jsme cítili u WISH YOU WERE HERE od Floydů, avšak pouze do chvíle, než přišel takzvaný bridge neboli most, kde jsem se ztratil. Vojtěch je o rok a šest dnů starší, rovněž střelec, stoprocentní domluvu jsme tedy dávno vzdali. Přesto mě od té doby provází životem a já jeho; strašná představa pro nás oba, s výjimkou okamžiků, kdy bez velkého vysvětlování vysypeme z rukávu nějaké to dvojalbum, případně odehrajeme koncert s relativně malým počtem chyb.
O několik let později „jsem se našel“, jak pěkně říkají Američané, na Zeleném pruhu, co by kamenem dohodil od slavné Dobešky na branické skále. Stal jsem se studentem Ježkárny. Vlastně hezká věc, jen kdybych sem nespadl rovnou z „fildy“, kde jsem chvíli předtím s jistým nepominutelným půvabem proplouval prvními semestry bohemistiky. Bohužel jsem narazil na skaliska, a nechtěje se odebrat na vojnu, kam jsem byl odveden, doslova jsem se uklidil do mrtvolného klidu hospody U Havrana (není v Praze jazzmana, který by ji neznal). Pád to byl veliký, přinejmenším pro mé ego. Brzy jsem však objevil, že bubeníci, basáci a jiná havěť jsou možná v běžné konverzaci strašná péra, ale když mluví o tom, co umějí nejlépe (čili o hraní), najednou mají víc rozumu než všichni akademici dohromady.
Neřekl bych, že mi ta škola kromě sexuálních dobrodružství mohla něco nabídnout. Klíčem ke všemu, co následovalo, nebyla výuka, nýbrž setkání, sblížení, spřáhnutí se s Jirkou Šlupkou Svěrákem, mým třídním a hlavně bluesmanem, jehož verzi písně Ivana Hlase MILÁČKU, VRAŤ SE jsem upřímně obdivoval od dětství. Jiří mě naučil selekci. Přišel jsem na Ježkárnu zabejčený, s vlastní představou o poetice, která by mi slušela, a popravdě jsem se nedokázal ničemu jinému přizpůsobit. Jediné, co se mnou Šlupka mohl dělat, bylo trochu mě korigovat, abych nepustil do světa každý svůj žvást. Dával mi otázky, na něž jsem ne vždy dovedl odpovědět, a občas mě po dlouhém a vyčerpávajícím rozhovoru, předpokládajícím železná játra, přesvědčil, že tu svoji úžasnou a neskonale krásnou písničku, co jsem právě napsal a hrozně chtěl všem předvést, můžu klidně složit jindy, lépe… a celou znova.
Jinou korekci představoval výraz obličeje mé starší spolustudentky, která chodila tak jako já v černém, kouřila „bídíska“ a bydlela ve svém fáru. Stačilo se na ni podívat a mohl jsem zase začít od nuly. Neměli jsme se rádi, až pak jednou jsme se ocitli v prázdné třídě, já s kytarou a ona s ničím. „Budu tě doprovázet,“ pravila – a jela. Na penál, flašku, parapet, roh stolu… A tak jsem poznal Tamaru Nathovou. Dává mi pořád stejné kapky, nenechá mě vydechnout. Mít v kapele dva Lennony, kteří vám dělají opozici (všimněte si mého skromného předpokladu, že tím třetím je McCartney), to chce občas – jak by řekl přítel schizofrenik – prášek navíc. By the way… Naše kapela v podstatě neexistuje, nemáme ani jméno, pod nímž bychom se nestyděli hrát. Přesto občas vysypeme z rukávu nějaké to dvojalbum… A pak zase pryč, pryč od sebe. Je to jaksi chorobné, zdá se mi. Poslouchám tuhle naši novou nahrávku a vím, že je výsledkem: 1. mého setrvalého vzdoru vůči Vojtovi; 2. Vojtova momentálního – Pyrrhova! – vítězství nade mnou; 3. Tamařina frontálního útoku na náš konsensus; 4. neodolatelné touhy každého z nás zkazit to těm ostatním, v jejich vlastním zájmu.
Po určitý čas jsem poslouchal dobře míněné rady, co bych měl udělat, aby si někdo konečně všiml, že jsem taky muzikant. „Natoč ty své balady, jen hlas a dvanáctistrunka, to jsi přece ty,“ řekl jeden. „Vyhoď ty amatéry, sežeň si profíky, najmi si aranžéra a HLAVNĚ mu tam nehraj!“ hustil do mě druhý. „Třeba by mohl někdo nazpívat tvé písně,“ naznačil mi třetí krutou pravdu. „Smíchej to všecko, folk a blues a bigbít, a udělej THE BEST OF,“ byl rychle hotov pátý. Pokaždé jsem poděkoval, uvnitř jsem ale nic necítil. Až pak znenadání, ve víru krize identity, blesklo mi hlavou: vrátit se k prvním písním!
Jenže byly blbé. V rozpuku mého postpubertálního grafomanství mezi patnáctým a pětadvacátým rokem vylíhlo se mi v palici tolik kravin, nedodělků, nepodarků a infantilních opovážlivostí, že bych mohl strávit zbytek života likvidací nepohodlných svědků, a přece bych neumlčel všechny, jimž jsem je tehdy ve své pýše vnutil. Existuje – uvažoval jsem – jediná cesta: vyvětrat kostlivce ve skříních, krapet jim napravit skelet a (když budu mít štěstí) dostat se tak zase k sobě. ZPÁTEČKOU VPŘED, jak na mě vyhrkl Dan Šustr z Tiché dohody, když jsme dumali o nejvýstižnějším překladu názvu desky Led Zep IN THROUGH THE OUT DOOR.
Zbytek toho, co bych vám chtěl sdělit, bude dost zmatený. Původně jsem doufal, že se rozepíšu o smyslu té které skladby. Máme tu songy o duševních poruchách (HLASY, ZAS UŽ ZA MNOU KRÁČÍ), pokusech o sebevraždu (MARNÁ PÍSEŇ), o básníkovi Li Po, jenž ožralý zkoušel ulovit na jezeře měsíc (ÚPLNĚ ÚPLNEJ ÚPLNĚK). Je zde rozčilený text pro Elišku Pilařovou; znám Elišku odmalička, ale jaký je to formát, mi došlo až v únoru 1998, kdy bez váhání skočila do kamenitého koryta ledového Labe pro tonoucí Romku, kterou dostrkala do vln parta vrchlabských skinheadů. Dobrá věc se nepodařila: žena utonula, pochroumaná Eliška strávila půl roku v sádře a i když jí Václav Havel dal metál, média s ní zacházela stejně, jako by tu vraždu spáchala. FUCK YOU! dere se mi na jazyk, kdykoliv si ty reportéry představím. FUCK YOU! myslel jsem si nejspíš, když mi soudruž… paní učitelka škrtala v mém prvním playlistu. FUCK YOU! ukazoval jsem v duchu prostředníček plejádě příbuzných, co ze mě nutně potřebovali mít „dochtora“ či inženýra, zatímco já se propadal hloub a hloub do propasti kumštu. Čím dál víc tuším, že tohle je album vzdoru. Cítím to v přístupu, aranžích, v celém tom divném nápadu.
Takže proč jsem v roce 2016 mezi jarem a létem jezdil víkend co víkend k Vojtovi do Břežan nahrávat své staré kusy, lehce vyspravené, vyztužené zkušeností posledního tuctu let? Proč jsem věnoval tolik úsilí jejich rekonstrukci a pak je s klidem hodil k nohám aranžéra Kouřímského, aby s nimi provedl mnohdy hrozivé věci? „Pamatuješ, jaks chtěl umřít mladej?“ usmívá se holka, kterou jsem kdysi miloval. Jasně, vzpomínám si, je to asi takhle: KDYŽ NEUMŘEŠ VČAS, dříve či později přijde den, kdy se tvá současná bytost tvrdě střetne s vlastní telecí minulostí. S tou spouští, cos napáchal, když ses jako blbec hnal, hnal někam, až ses předehnal. Ztratit se a zas se najít, vykutat ze sebe ten správný punk, i kdybys byl celý život jenom sprostý folkáč. VO TOM TO JE, jak by řekla Tamara. Druzí ti tvrdí, že bys měl – a musíš – bylo by záhodno – pro tvé vlastní dobro… Zavři oči, odmysli si lidi. Uvědom si, co ti chybí, kam jsi šel a cos na cestě vynechal. Pak už je zapotřebí jen dvou Lennonů a jednoho nechutně talentovaného Davida Titěry, kamaráda z nejlepších, silně mi připomínajícího Iana Andersona, když čistě z plezíru vyměnil kytaru za flétnu. Nejenže nám David desku smíchal, zmasteroval, postavil ji na nohy; navíc přidal mandolínu, na kterou – pokud vím – ještě vloni nehrál, a housle, na něž – pokud je mi známo – až dosud dokázal zahrát jen pod parou. Časy se evidentně mění, jen mě děsí, že já evidentně ne. Důkazem budiž toto dvojalbum.

Michal Bystrov, jaro 2017

credits

released May 15, 2017

Michal Bystrov: hudba, texty, zpěv, dvanáctistrunná a šestistrunná kytara, foukací harmonika. Vojtěch Kouřímský: akustická a elektrická kytara, baskytara, bicí, elektronické klávesy, vokály, tleskání, pískání. Tamara Nathová: perkuse, vokály. David Titěra: mandolína, housle. Aranžmá: Vojtěch Kouřímský. Zvuková režie: David Titěra. Cover art: Jitka Bystrovová. Natočeno během roku 2016 v Dolních Břežanech.

tags

license

all rights reserved

about

Michal Bystrov Prague, Czechia

Novinář se zaměřením na hudební publicistiku, písničkář se zálibou v blues a folkrocku. Skládá, překládá, píše poezii. Inspiraci bere od lidí, kteří by se jinak potkali jen stěží: třeba od Jiřího Suchého a Boba Dylana. Jeho básničky by prý potřebovaly zhudebnit, písničky by se lépe četly jako básně. Z příběhů má nejraději Dona Quijota, z pití skotskou. V jedenadvacátém století je omylem. ... more

contact / help

Contact Michal Bystrov

Streaming and
Download help